Události z let 1870 až 1966 jsou zde líčeny tak, jak je zachycuje kronika bratra faráře Josefa ©plíchala (v textu kurzívou). Popis pozdějších událostí pochází od dosud žijících pamětníků a ze sborového archivu. Stručný přehled celé historie naleznete na tomto odkaze.
V sobotu 3. prosince 1870 jel Jan Karafiát přes Libochovice do Loun, aby tam kázal.
Domluvený vozka bohužel prodal svého koně, a tak jel bratr Karafiát z Libochovic s jiným. Cestou ovšem kůň uklouznul na ledu a vozík se převrátil. Když se konečně dostali do Loun, zjistil bratr Karafiát, že jeho pokoj v hostinci U tří lip je obsazený a že sál pro bohoslužbu je připravený pro jakési divadlo. A co ti, kteří měli vše zařídit? V zápiscích čteme:Jdu k Neubertovi, neví nic; Drtina není doma, Vunš také ne; Gotšalk jest nemocen, a neví nic... Nakonec se vše stihlo nějak provizorně zařídit, a tak Jan Karafiát druhý den kázal. Za kazatelnu mu sloužily obrácené necky, přes které bylo přehozené červené prostěradlo. Harmonium bylo jako obvykle půjčeno od bratra Vunše. Na bratra Karafiáta dolehla malomyslnost. Zdálo se mu, že se práce v Lounech ocitla na mrtvém bodu. Kdo ví, zda by si v tu chvíli připustil, že tu ještě za více jak sto let budou jiní v jeho práci celkem úspěšně pokračovat?
Na přelomu 19. a 20. století vzniká v Severních Čechách rozsáhlá sí» kazatelských stanic, tak zvaná „lounská diaspora“. Louny v ní hrají roli centra či základny.
První zmínky o hudebních aktivitách se objevují kolem roku 1893, kdy v Trnovanech u Teplic začíná působit laický kazatel, bratr Řezníček. Ve středu se konala biblická hodina spolu s nácvikem nových písní, zvláš» žalmů, které bratr Řezníček miloval. Sestra Řezníčková zavedla také pěvecký kroužek, v němž učila hlavně novým písním ze zpěvníčku Písně cestou života. V neděli večer se vžily „volné hodiny“, vyplněné zpěvem, vyprávěním, četbou a po návratu bratra kazatele líčením toho, co právě prožil v ostatních kazatelských stanicích.
V roce 1903 si bratr farář Lubomír Tardy stěžuje, že členové stanice v Terezíně projevují málo zájmu. Také že chybí harmonium, což znamená velký nárok na hlas kazatelův, má-li vést i zpěv, když údové v něm jsou „nedostatečně pocvičeni“.
Z roku 1904 máme zprávu, že v Lounech velmi šetrně hospodařili. Když dal výbor stanice svázat 20 nových zpěvníků, musel pak 6 z nich prodat, aby měl na zaplacení vazby. A když bylo z úzkostlivě střeženého fondu na stavbu sborového domu použito 200 Korun na nákup staršího harmonia, bylo ihned zdůrazněno, že jde pouze o půjčku, kterou bude později nutné splatit i s úroky z dobrovolných darů. (Počítalo se s tím, že sbor si časem postaví vlastní nemovitost.)
V roce 1905, za působení bratra faráře Tardyho, je v Lounech nízká účast na setkáních mládeže, ale jindy se po biblické hodině nacvičují nové písně.
V roce 1908 je diasporním kazatelem v Lounech bratr Bohumil Satran. Tehdy se poprvé objevuje pokus o zavedení tak zvaného „volného sdružení“. Na něm se v úterý večer scházeli především mládežníci. Součástí jejich programu byl i zpěv a nácvik nových písní. V té době bylo zvykem, že například při pohřbech zpívalo dohromady celé shromáždění. O nedělích bratr Satran vyzýval, aby se zpívalo „čile a živě, ne zdlouhavě a ospale, jak si někteří oblibují. Jednak takový zpěv unavuje, ale není také nikterak pěkný.“
V roce 1915 se v Lounech po krátkém působení bratra faráře Benjamina Fleischera rozbíhá přednášková činnost tak zvané „kostnické jednoty“. Později o ní ještě uslyšíme.
Další zprávy o hudebním dění se objevují až dva roky po první světové válce (1920), kdy bratr farář ©těpán Pavlinec zakládá v Lounech „sdružení mládeže“ s účastí kolem dvaceti lidí. Hned od začátku vytvořili mladí hlavně ze svých řad i pěvecký kroužek, který se v týdnu pravidelně scházel k nácviku nových písní. (V kronice je to první zmínka o pravidelně se scházejícím pěveckém tělese v lounském sboru.)
V roce 1922, kdy už severočeské cesty brázdí kazatel Vlastimil Svatopluk Juren, se Louny (i jeho přičiněním) stávají samostatným farním sborem, ke kterému ovšem stále patří i celé široké okolí: Slaný, Kraslice, Jáchymov Karlovy Vary, Falknov, Kadaň, Chomutov, ®atec, Most, Duchcov, Teplice, Podbořansko, Libochovice, Lovosice, Ústí a Děčín – celkem asi dva tisíce evangelíků.
Ve třicátých letech byl učitel náboženství Josef ©»astný pověřen „vypomáháním varhaníkovi při doprovodu chrámového zpěvu a v případě potřeby zastupováním dirigenta pěveckého kroužku.“. Ze stejné doby máme také informace o zániku Sdružení mládeže v roce 1926, tedy 4 roky po nástupu bratra faráře Jurena.
V roce 1927 ustupuje Kostnická jednota od veřejných přednášek a příležitostně pořádá večírky s hudbou, zpěvem, hrami, recitacemi a pohoštěním. Na jednom z večírků se v rámci bazaru vybralo 417 Korun, které jednota věnovala sboru na zakoupení varhan do plánovaného chrámu.
Z let 1931 až 1935 máme celkem podrobné zprávy o dalším pěveckém tělese:
Vedle práce s mládeží a dětmi se zastavme také u péče, která byla v období mezi oběma válkami věnována pěstování církevního zpěvu. Setkávali jsme se s ním již od samých počátků, ale tehdy šlo více o jednohlasé nacvičování nových písní k obohacení společného zpěvu při shromážděních. Pokud se vytvořil pěvecký kroužek, zaměřoval se většinou na pohřební písně a nikdy netrval delší dobu.
K jednomu z vážných pokusů došlo v roce 1931. I tehdy byl podnětem „uboze vyznělý zpěv při pohřbu bratra kurátora Vondrejse“. Rozhodli se tedy někteří bratří a sestry vzkřísit pěvecký kroužek „hlavně abychom našim nebožtíkům nedělali při pohřbu ostudu“. Sešlo se asi 20 zpěváků a dirigentské práce se ujal učitel v. v. bratr Jan Čochnář. O veliké chuti do díla svědčí to, že za první rok nacvičili 20 skladeb. Scházeli se 1x až 2x týdně.
Svým zpěvem pak obohacovali různé sborové slavnosti – vánoční shromáždění, některé přednášky kostnické jednoty, Husovu oslavu; také do Třebenic se vypravili při příležitosti tamní konfirmace. Bratru faráři zazpívali v kostele při příležitosti jeho sedmdesátin, ač sám od počátku této práci příliš nepřál a nijak ji nepodporoval. Samozřejmě že se pravidelně zpívalo též při pohřbech a svatbách, kroužek měl také jakousi spolkovou organisaci: zvolil si předsednictvo, v němž největší podíl práce připadal bratru ing. Tržickému.
Rádi si i dnes přečteme v zápisech apel dirigenta, že účast na tomto společném díle je sice dobrovolná, ale kdo se jednou zapojí, je jeho morální povinností pravidelná účast na zkouškách. Mnozí totiž přicházeli velmi nepořádně, při vystoupeních však nikdy nechyběli. To pak mělo nedobrý vliv na celkový výsledek a znamenalo to i neúctu k těm, kdo chodili do cvičení pravidelně, jak bratr dirigent napomínal.
21.1.1934 byl uspořádán i samostatný čajový večírek pěveckého kroužku, vyplněný zpěvem sborovým i sólovým, smyčcovým kvartetem a společenskými hrami. Ale kolem r. 1935 zpěváků opět začalo ubývat, přicházelo jen asi 10 bratří a sester, někdy i méně. V té době učitel Čochnář zemřel. Po něm se ujal cvičení učitel Miloš Kadlec, který však brzy odešel z Loun. Kroužku se pak věnoval bratr Walter Berman a nakonec farář Juren. Ale účast při zkouškách se již nepodařilo pozvednout.
Ze slavnosti položení základního kamene současného kostela (13.10.1931) máme jen zmínku, že zpěvy zpestřil celou slavnost pěvecký kroužek lounského Sokola. O rok později byl kostel slavnostně otevřen – opět je zmíněn pěvecký kroužek Sokola, který zazpíval před kostelem.
V říjnu 1936 nastupuje na lounský sbor bratr Bohumil Honců jako vikář u bratra Jurena.
16.2.1937 se již koná první schůze staršovstva v kanceláři nově přistavěné farní budovy. V září toho roku byl učiněn pokus o obnovení schůzek mládeže. Nejprve přišlo 14 mladých, později se scházelo třeba i 50 lidí. A opět byla setkání i mnohé další aktivity spojeny s hudbou. Ve spolupráci s nedělní školou se pořádaly Dny matek, jindy zase literárně-hudební večery.
Krátce před vypuknutím druhé světové války odchází bratr Juren z Loun do Prahy. Během války ožívá práce ve Slaném – samostatné staršovstvo se dobře stará o život sboru, ve sboru se tvoří Sdružení mládeže asi o dvaceti členech a převážně z řad mladých také pěvecký kroužek. Louny v té době (za působení bratra Honců) jednaly s firmou Tuček z Kutné Hory o pořízení nových varhan. ©patná finanční situace ale zapříčinila, že ač byl již velmi dávno založen fond na koupi varhan, od plánu se upustilo a sbor se začal poohlížet po vhodném starším nástroji. O dalším vývoji čteme:
...v létě 1950 sdělil senior Somolík z Teplic, že tamní československá církev hodlá přenést veliké varhany z Drnovan do Teplic a teplické uschovat rozebrané. Jde o velmi cenný nástroj, i profesor Reinberger doporučuje jeho použití pro Louny. Staršovstvo se ovšem chopilo této příležitosti. Původně se zdálo, že bude třeba teplické varhany vlastně koupit: českoslovenští chtěli tak získanou částkou uhradit přemístění rozměrných trnovanských varhan, jež by stálo asi 153 000 Kč. Náš sbor měl tehdy na spořitelní knížce 183 000 Kč, ale ty byly od první měnové reformy „vázané“, tedy nepoužitelné; k disposici byl pouze varhanní fond ve výši 58 760 Kč. Státní úřady s převzetím nástroje souhlasily již proto, že jim záleželo na zachování trnovanských varhan (byly odhadnuty na 2 milióny Kč). Po projednání byly tedy teplické varhany přiděleny našemu sboru k bezplatnému používání, t.j. sbor hradil jen náklady s jejich převozem do Loun a ovšem nové postavení. Nástroj byl demontován a v bednách převezen: náklad činil 13 566 Kč. Původně se počítalo s tím, že budou postaveny na kruchtě. Ale nyní došlo k nesnázím. Ukázalo se, že varhany jsou příliš vysoké a na galerii je nelze umístit. Zůstaly bezradně ležet v bednách od léta 1951 do léta 52.
Tu Ing. Bareš i profesor Reinberger navrhli postavení nástroje v přední části chrámového prostoru, ve výklenku se zděnou kazatelnou. Postavením byl pověřen zaměstnanec krnovské varhanářské firmy Pavel ®úr z Chrastavy u Liberce. Konečně bylo na podzim 1952 dílo dovršeno. Kolik to zase bylo radosti, a kolik let úsilí to stálo! Účet za postavení činil 130 954 Kč. Později musela však být pořízena i nová pedálová klaviatura (7 500 Kč), celý nástroj byl opatřen nátěrem v bílém odstínu, konečně byl před varhany postaven i nový stůl Páně a kazatelna (1957) podle návrhu arch. Bareše v ceně asi 12 000 z daru synodní rady. KNV přispěl na postavení varhan částkou 20 000 Kč. Jinak byl celý náklad uhrazen sborem.
V neděli 16.11.1952 (při příležitosti 20. výročí postavení chrámu) se konala „slavnost odevzdání“ varhan. Při dopoledních bohoslužbách kázal synodní senior Dr. Hájek, odpoledne se konalo evangelisační shromáždění. Podílelo se na něm asi 120 zpěváků z různých sborů seniorátu (Třebenice, Roudnice, Chotiněves, Teplice, Louny). Varhanní skladby přednesl profesor Akademie múzických umění Dr. Jiří Reinberger, který stavbu varhan provázel po celou dobu svým zájmem i radou; také jejich kolaudaci laskavě provedl.
Tím byl tedy chrám opatřen hodnotným vnitřním zařízením. Občas se od jeho postavení mluvilo i o opatření zvonů do věže; ale k tomuto doplňku již nedošlo. Časově přibližně do stejné doby spadá i období význačných koncertů duchovní hudby, které poznamenaly život sboru i celého seniorátu. Bratr Dr. Honců byl zvolen předsedou seniorátního evangelisačního odboru. V jeho rámci se podařilo, že se pěvecké kroužky z řady okolních i vzdálených sborů spojily, aby společně vzdaly chválu svému Pánu.
Období působení bratra faráře Honců se zdá být podle zpráv z kroniky jakýmsi vrcholným obdobím hudebních aktivit v Lounech. Pod prospekt nových varhan se na „I. evangelisační koncert“ sjelo 248 zpěváků z širokého okolí. V kronice bratra ©plíchala čteme:
Po svém příchodu do Loun (1936) byl bratr farář Honců zvolen předsedou pěveckého kroužku. Ale nebylo dost ochotných zpívajících členů sboru. Teprve po válce se podařilo získat za dirigenta paní učitelku ©ípkovou. S ní přišlo do zkoušek i několik zpěváků z mimo sborových řad. Rozvinul se čas pilné práce. Paní ©ípková je nadšenou muzikantkou, věnovala kroužku i celou řadu svých skladeb (na slova Husova listu Lounským, na různé texty z Písma). V roce 1949 se scházelo 16 bratří a sester, kteří tento rok zaznamenali 10 vystoupení.
A tehdy došlo ke spolupráci s ostatními kroužky v seniorátě. Slavným dnem se stal 19. 10. 1950, kdy se v Lounech uskutečnil „I. evangelizační koncert“ přijelo 35 zpěváků z Mělníka, 41 z Roudnice, 16 z Libiše, 10 z Třebenic, 17 z Litoměřic, 19 z Teplic, 27 z Chodova, 26 z Nejdku, 38 z Chotiněvsi, 20 Lounských, dále ze Mšena a Sokolova. Celkem tu vystoupilo 248 zpěváků! Sólově byly zpívány Dvořákovy biblické písně (Třebenice), potom vystoupily samostatně jednotlivé kroužky (Lounští zpívali Husův list a Na slova ev. Lukášova od uč. ©ípkové). Nakonec se k řadě skladeb spojili všichni zpěváci: Otče náš milý Pane, Ó proč bychom se báli, Apoštolské požehnání (od C. Urbance); zvláště píseň Ó proč bychom se báli zapůsobila přímo manifestačně a zanechala nezapomenutelný dojem jako odpověď důvěry v Boží vedení v dobách nepřízně, jimiž církev procházela. První evangelizační koncert se stal pro sbor i hosty vpravdě zážitkem, na jaký se nezapomíná.
Jiný evangelizační koncert byl pořádán v říjnu 1951 na Mělníce. Dne 22.3.1953 se konaly v Lounech „mírové hudební nešpory“ na varhany hrál prof. Reinberger, na housle senior Somolík ze skladeb Pachelbela, Nardiniho, Kuchaře, Sacha a j.
Další hudební nešpory uspořádány 28.6.1953 (v neděli večer) při příležitosti natáčení varhanních skladeb čs. rozhlasem v našem chrámu. Tehdy účinkoval opět prof. Reinberger a jeho výborná žačka Lubina Holancová, dcera lužicko-srbského faráře; předvedeny skladby Bachovy, Pachelbelovy, Buxtehudeho. Bratr farář při té příležitosti kázal na text J 14, 21n.
13.11.1953 byl uskutečněn „sborový den“ s kázáním a od polední přednáškou o smyslu reformace od prof. Říčana. V 17 hodin program pokračoval opět hudebními nešporami, na varhany hráli známí hosté prof. Reinberger a Lub. Holancová spolu s orchestrem za řízení p. Bervída, dirigenta krušnohorské filharmonie z Teplic. Na programu byl Händelův koncert F dur pro varhany a orchestr, Mozartova sonáta G dur pro 2 housle, violoncello a varhany a Haydnův koncert C dur pro varhany a orchestr. Stejně tak 17.10.1954 byl připraven koncert pod záštitou osvětové besedy: prof. Reinberger hrál na varhany, krušnohorská filharmonie, a sólové housle posluchačka AMU Nora Grumlíková.
Pověst o této činnosti na půdě sboru se rozšířila, řada dalších umělců nabízela svoje schopnosti. Byli lákáni výborným nástrojem, ale i prostředím, jež lounský sbor dovedl pro účinkující vytvořit. Tak se 25.5.1957 konalo evangelisační shromáždění, při němž hrál na varhany Milan ©lecha, výborný žák prof. Reinbergera: opět skladby Bachovy, Mozartovy, Buxtehudeho, Kuchařovy. Tentokrát doplnil pěvecký kroužek program předvedením některých skladeb Zdeňka Čepa a Anglických anthemů.
Na začátku šedesátých let se ve sboru konaly početné koncerty duchovní hudby. Odbor Kostnické jednoty se věnoval i hudebním tématům. Například F. M. Dobiáš přednášel na téma „O písni v životě křes»anově“.
V roce 1962 nastoupil na místo kazatele Josef ©plíchal, jehož kronika nám doposud sloužila za hlavní zdroj informací o sborové historii. V době jeho nástupu již komunisté velmi ztěžovali jakoukoli práci ve sboru. V závěru kroniky čteme: Sdružení mládeže celou řadu let neexistuje, konfirmace se nekoná... Kronika končí s rokem 1966.